Dorota šila výbavu!

Jo, takovou tu klasickou výbavu do manželství. Cejchy, prostěradla, utěrky, ubrusy… Tak to si Dorota nešila. Šila výbavu na nákupy. Švadleny asi omdlej, ale čtěte prosím klidně dál :-)

Někdy vloni v červenci došlo na nejhorší. Už jsem to musela udělat. Červenec byl totiž měsíc bez plastu. Takže na ty moje nákupy už jsem nemohla brát použité plastové sáčky. Ty igeliťáky mi stejně došly. A musela jsem se pustit do šití. Bóže, jak já se toho vždycky bojím! Jako mladé děvče jsem zvládla sukni, halenku, kalhoty (takový domácí do gumy, ale byly pěkný, fakt). Jenže pak se něco pokazilo a šití mi už moc nejde. Po dlouhém hloubání nad materiálem a psychické přípravě jsem zakoupila metr tylu. To abych zjistila, že už doma jeden metr tylu mám. Asi jsem z něj někdy dávno chtěla šít dcerce spodničku pod princeznovskou sukni, nebo tak něco.

Tylový pytlíky se nešijou moc dobře. Je to materiál vychytralý, úskočný a vyhýbavý (rád se vyhne sešití a především pevnému, rovnému stehu, že). Ale tak nějak to dopadlo a já byla za hvězdu! Těch paní, slečen a dokonce i dvou pánů, co se mě ptali, kde jsem vzala takový krásný sáčky na ovozel a pečivo! Tylový sáčky jsou dobrý. S výjímkou pečiva, protože do nich nevklouzává hladce a skrz řídký materiál se ven sypou drobky. Jinak na ovozel jsou bezva a ještě teď je používám jako rezervu.

A důvod, proč jen jako rezervu, je ten, že jsem provedla obrovský upgrade! Ty tyláky už jsou trošku jetý a hlavně na pečivo bylo nutno vymyslet - a udělat, můj bože - něco jiného. Nejdřív jsem si řekla, že úplně nejlepší bude takový nějaký materiál jako organza. A protože mám občas kliku, narazila jsem v Ikea na jednu organzovou výprodejovou záclonu (víte o tom koutku s poškozeným apod. zbožím, že jo? na čerňáku je před pokladnami vlevo). Jenže ta organza, to je ještě větší mrcha, než tyl. Vzdát jsem to chtěla už při stříhání, ale vydržela jsem. Do prvních pěti centimetrů šití. To vůbec nešlo!

Následovala poměrně významná prodleva do dalšího pokusu, kterýžto nastal minulý víkend. Myšlenka dozrála a já si řekla, že nejlepší bude pytlík na pečivo ze dvou materiálů - z jedné strany plátno, z druhé strany organza. Provedla jsem přípravu a pomalu a rozvážně nastříhala jak organzu, tak i druhý materiál - zužitkovala jsem zbytek látky ze závěsu (nějaká směska - není to sice přírodní, ale lepší než to vyhodit a hlavně je to lehká látka, nezvyšuje případnou váhu zboží). Do těchhle sáčků jsem nedávala tkaničky, našila jsem na ně jen kousek suchého zipu, aby pečivo nepadalo ven. Sáčky s pečivem si teď hezky sedí na pásu u kasy, pečivo je od pásu chráněno pevnou látkou, ale z vrchu pan/í prodavač/ka pěkně vidí, co v pytlíku je. Ušila jsem čtyři sáčky - dva menší a dva větší.

 

A protože jsem byla ten den tak moc šikovná a fakt mi to moc šlo, pustila jsem se ještě do staré záclony, kterou mám od babidědy a ušila dva sáčky na ovozel. Ušila jsem čtyři kusy, všechny stejně veliké a se šňůrkou. Taky jsem “ušila” malou nákupní tašku ze starého trička, ale tu fakt vyfotit nemůžu. Šití tašek z triček hodlám vypilovat, tak se pak někdy pochlubím zdařilejším výrobkem.

Všechny sáčky, které mám, jsem rozdělila na dvě sady a máme s panem Máchalem každý svojí. Nemusíme teda ráno myslet na to, kdo půjde na nákup, aby si vzal nákupní výbavu, nebo jí dělit, když jdeme nakupovat oba. Nebo - jak se tak už stává - když se během dne změní plány a nákup je jinak, než se domluvilo - každý jsme vždy připraven!

    

Na závěr ještě fotky mojí nákupní sady: košík, v něm taška se sáčky, sklo si beru jen když půjdu do masny, nebo lahůdek. Jako rezervu pro tyhle nákupy mám v košíku dva zipbagy z Ikea (na sýr, třeba). Na stáčené víno máme patentní “sedmičky”. Když vybalím nákup, dám vše zpátky do košíku (použité zipbagy dám k nádobí a do košíku dám jiné) a košík si dám ke vchodovým dveřím, abych na něj ráno nezapomněla.

  

Pak používám ještě sadu sáčků od HappyBag z Econea, tu si beru jako rezervu do kabelky, když jdu na pochůzky po městě. K tomu mám v každé kabelce jednu malou skládací taštičku.